Kapacity musí být využívány efektivně. A toho se nedá dosáhnout jinak, než že budou využívány napříč státní správou, říká Petr Říha, ředitel odboru Hlavního architekta eGovernment na Ministerstvu vnitra.
Centra sdílených služeb jsou vnímána jako cesta k vyšší efektivitě, a v byznysu je to už standardně využívaný nástroj…. A co veřejný sektor?
Pro veřejný sektor je to také nevyhnutelná cesta. A jediná možnost, jak do budoucna zajistit provozování toho, co se tady budovalo a buduje.
Se začátkem devadesátých let začal boom výpočetní techniky. Stát, podobně, jako komerční sektor, masivně investoval do budování systémů a nákupu hardware. A vznikla spousta izolovaných systémů – prakticky co úřad, to izolovaný ostrůvek. Samozřejmě, najdou se výjimky, ale většinou opravdu platí, že systémy jednotlivých úřadů se často vzájemně duplikují – jedna agenda je vykonávána více různými systémy, ty si udržují své vlastní databáze a občan se často při návštěvě úřadu nestačí divit steskům úředníků, že zase něco nefunguje, údaje nesedí nebo úplně chybí a úředník zoufalého občana často posílá k jinému úředníkovi a nejlépe na úplně jiný úřad. Že toto celé ani úředník nemiluje, není třeba dodávat…
To všechno bohužel není nic nového – ale co s tím?
Jsem rád, že velká část těchto obtíží bude odstraněna po spuštění základních registrů, které budou poskytovat referenční údaje agendovým informačním systémům napříč veřejnou správou. To znamená, že budou sdílena unikátní data, měly by odpadnout potíže s duplicitami a občan už nebude muset běhat z úřadu na úřad, shánět razítka, vyplňovat různé formuláře s neustále se opakujícími otázkami. Myslím, že mnoha lidem ještě nedochází, k jaké zásadní změně se blížíme – dokladovat už nebude občan, nýbrž úředník. Troufám si to celé nazvat změnou paradigmatu výkonu služeb veřejné správy směrem k občanovi. A to vše díky principu, na kterém jsou základní registry budovány – budou sdílenou službou poskytující sdílená data dalším informačním systémům.
Základní registry jsou názorný příklad, jak by to mělo fungovat. Někde běží nějaké služby a nikoho nemusí nezajímat, kdeže jsou jejich provozní datová centra, prostě se po splnění určitých podmínek někam připojí a začne služby odebírat. A protože centra nejsou vidět, jsou obrazně řečeno někde v mracích, začal se používat anglický termín cloud. Do budoucna bychom obdobně chtěli postupovat při budování nových informačních systémů a tam, kde to bude dávat smysl ty stávající předělat tímto směrem. „Cloud“ je, pokud to trochu zjednoduším, dnes již zažitý technologický název. Co se týká „zoficiálnění“ tohoto přístupu jsme teprve na začátku. Nemáme potřebnou legislativu, nemáme pravidla, závazné metodiky, závazný architektonický plán. Líbí se mi například přístup k těmto změnám ve Spojených státech, kde bylo mj. zavedeno pravidlo Cloud first, podle kterého každý nový systém státu musí být primárně navržen pro cloudovou podobu jako sdílená služba. Pevně věřím, že obdobná pravidla se nám podaří zavést i zde.
Není to jenom sen?
Rozumím obavám z velké setrvačnosti celého veřejného sektoru, ale změny jsou opravdu nutné, protože prostě nebudou peníze. Podívejte, výsledkem dosavadního přístupu jsou velké nároky na provozní prostředky. Způsob budování informatiky odpovídal době, kterou nazývám dobou blahobytu. Dnes jsme však trochu jinde – investiční prostředky jsou, přesněji dosud byly – například i díky Integrovanému operačnímu programu (IOP), ale provozní prostředky stagnují nebo dokonce klesají. To je dlouhodobě neudržitelné.
Lékem by mělo být sdílení služeb. Když to zobecním: kapacity – a to v tom nejširším slova smyslu – musí být využívány společně a tudíž efektivně. A toho se nedá dosáhnout jinak, než že budou využívány napříč státní správou. Ta vize je jednoduchá: státní nebo obecně veřejné instituce nemají nakupovat servery, operační systémy, middleware, aplikace, konektivitu, konzultační služby… Mají nakupovat služby. A mají je nakupovat jednoduše, na základě centrálně spravovaného katalogu.
Dám jednoduchý příklad: když jsem starosta na obci, potřebuji mimo jiné evidovat psy. A nejjednodušší ani nejlevnější rozhodně není kupovat server a licenci, informační systém a platit informatiky, kteří se o to všechno budou starat. Ideální řešení je, zaškrtnout si v nabídnutém katalogu sdílených služeb, že chci mít evidenci psů – a prostě začít tu službu využívat a platit stejně, jako využívám služby dodavatele elektrické energie.
To je jistě skvělá vize. Jak vzdálená je?
Máme jasno, že tímto směrem chceme jít, přičemž však nelze stanovit přesný termín, ale některé věci se již realizují. V současné době si ujasňujeme, jak bychom chtěli postupovat. Abych mohl alespoň rámcově hovořit o termínech, můj názor je takový, že potřebné investiční prostředky budou k dispozici v novém programovém období od r. 2014, takže do té doby musíme mít vše připraveno
Takže se v dohledné době nechystáte slavnostně spouštět první centrum sdílených služeb?
Pozor, sdílené služby ve veřejném sektoru už fungují. Nikdo při jejich spouštění nestříhal pásku a hlasitě nevolal, že začínáme sdílet služby – možná je to škoda. Datové schránky, to je přece příklad sdílené služby. A základní registry jsem již zmínil. Ale je pravda, že jde o izolované případy, a my potřebujeme řešit provozování IT služeb ve státní správě systematicky. Nezachrání nás dílčí úspory na jednotlivých agendách, my potřebujeme přenastavit celková pravidla fungování, abychom efektivitu provozu informatiky státní správy a efektivitu státní správy jako takové, vždyť to jsou spojené nádoby, posunuli na novou úroveň.
Doposud to bylo tak, že šetřit – myslím doopravdy šetřit, byznys i domácnosti vědí, co tím myslím – stát musel, ale někde přece jenom méně… Ale teď se blížíme do bodu, kdy před tlakem na úspory nebude úniku. Z mnoha důvodů, a jedním z nich je dokončení řady významných projektů v oblasti informatizace státní správy.
Jde o to, že tyhle projekty byly z velké části financovány z evropských peněz, především z IOP. Z toho byly financovány projekty jako základní registry nebo technologická centra krajů, obcí, CzechPoint a další. A protože některé z velkých projektů dokončujeme – mám na mysli hlavně základní registry, současně zajišťujeme financování jejich provozu, které musí být zabezpečeno výhradně z vlastních prostředků. Kdybychom totiž nedokázali zajistit tzv. udržitelnost, investice by se staly neuznatelnými a stát by prostředky musel vracet do Bruselu. Nedokážu si představit, kde by na to vzal, bavíme se v řádech miliard korun.
Jsou ty projekty, o nichž je řeč, kompatibilní s vizí sdílených služeb?
Zatím ne všechny. Byly koncipovány v době, kdy sdílené služby ve státní správě ještě nebyly aktuální téma. A také technologie se tímto směrem vydaly naplno teprve v posledních dvou, třech letech.
Na konceptu sdílených služeb ve státní správě se pracuje. Rada vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost připravila dokument „Předpoklady pro dlouhodobou udržitelnost správy a rozvoje IS ve veřejné správě“, který přináší témata jako je koncept národního architektonického plánu, podle kterého by mělo vzniknout to, čemu říkáme Národní architektonický plán. A to už bude dokument, který bude – mimo jiné – popisovat pravidla a procesy pro sdílení služeb.
Možná to tak nevypadá, ale sdílení služeb ve státní správě bude velká změna, jíž bude nutné důkladně připravit. Státní správa, jak známo, není tak flexibilní jako komerční sektor. Jen zopakuji: principiální rozdíl je v tom, že veřejný sektor může dělat jen to, co má přikázáno zákonem, zatímco soukromý sektor může dělat vše, co není zákonem zakázáno. To vypadá jako filozofická nuance, ale opravdu není. Ve sdílených službách se to projevuje například tím, že je problém nastavit financování center sdílených služeb. Možná pro ně bude muset vzniknout separátní rozpočtová kapitola… Ale to předbíhám, a hlavně to není moje agenda.
A budete schopni ten koncept sdílených služeb technicky realizovat? A co to bude obnášet?
Z technického pohledu nejsou žádné zásadní překážky. Jde o koncept, který v byznysu funguje, takže jsou již k dispozici potřebné technologie, existují best practices, máme případové studie, znalosti konkrétních realizací… Největším úskalím budou ta rámcová pravidla, která budou muset mít v některých případech podobu změny zákona. Konkrétně zákon 365 z roku 2000 bude potřeba výrazně pozměnit, protože odpovídá době svého vzniku a nemůže reflektovat vývoj v informatice a přitom ji regulovat. Mimochodem, napadá mne kacířská myšlenka, jestli vůbec je zákon vhodná forma pro regulaci informatiky. Délka legislativních procesů určitě nekopíruje životní cyklus a rozvoj informačních technologií. Denně vidím kolegy legislativce, jak se snaží stíhat dobu a přitom se z donucení stali i odborníky na informatiku. Vůbec jim nezávidím a obdivuji je.
Dobře, ale to je zákon, který řeší informatizaci veřejné správy. Ale ten připravovaný koncept snad počítá i se sdílením i dalších služeb, ne?
Samozřejmě, ale to se dostáváme od – zjednodušeně řečeno – reformy IT ve veřejné správě k reformě veřejná správy jako takové.
Shodou okolností je to tak, že hnací silou té reformy je často informatika. To sice není špatně, protože nějak se začít musí – ale dlouhodobě udržitelné to není. Víme, že skutečně úspěšné projekty jsou ty, které jsou taženy poptávkou byznysu – ve státní správě samozřejmě byznysu v uvozovkách. Dokonce víme, že projekty, kde ta poptávka není, kde hlavní hnací silou je IT, většinou nedopadnou dobře.
Ale jako informatici máme šanci, že dáme reformě veřejné správy další impuls, aby začala generovat poptávku po změnách. Máme nástroj – Registr práv a povinností, což je z určitého pohledu klíčový registr v celém systému základních registrů, protože jsou v něm registrovány veškeré agendy vykonávané veřejnou správou.
Každý dotaz do systému registrů musí být nejen zaznamenán, ale především musí být legitimní. Musí být proveden v rámci konkrétní agendy, a to registrovaným agendovým systémem. Tím se tento registr stane veledůležitým nástrojem, protože jako vedlejší efekt poskytne přesný obrázek o tom, co veřejná správa dělá. A potom už bude záležet na analytických postupech kolegů z úseku veřejné správy, jak se získanými daty naloží směrem k reformě veřejné správy. Opět trochu zjednodušuji, protože k těmto údajům musí být přiřazeny ještě popisy procesů, jak veřejná správa funguje, jak jsou agendy vykonávány a tyto procesy bude třeba napřímit, neboli zjednodušit.
Vůbec nechci spekulovat, kolik procesů se ukáže jako zbytečně komplikovaných a kolik případně jako zbytečných. Nebo jestli se dokonce nenajdou celé agendy, které nemají oporu v legislativě, a přesto běží… Důležité je, že dosud procesů z nejrůznějších důvodů přibývalo, a teď bude příležitost k analýze a posléze k redukci, která přinese snížení administrativní zátěže nejen pro občany, ale i pro úředníky. A také snad postupně dokážeme spočítat, kolik která agenda vlastně stojí a třeba taky, že někde jeden úředník v určité agendě obslouží tisíc klientů, jinde je na stejné množství klientů v té samé agendě zapotřebí úředníků deset. Zní to revolučně, možná i kontroverzně, ale jsem si jist, že informatika má přispět svými možnostmi právě k těmto směrům pokroku.