Není tomu ani rok, kdy Andrej Karpathy, jeden ze spoluzakladatelů OpenAI a někdejší šéf AI v Tesle představil ve svém nadšeném tweetu světu fenomén jménem „vibe coding“ – onen druh programování, kdy se člověk „plně odevzdá náladě a pohodě (vibům)… a zapomene, že kód vůbec existuje“. Byl to (a stále je) ideální způsob jak pojmout oddychový víkendový kódovací projekt, rychlé prototypy, a užít si radost z toho, že něco prakticky ihned nějak funguje, a zbytek se vyřeší… později. Nebo taky nikdy.
O vibe codingu jsme toho ale napsali dost v Observeru 40, a tak jen připomeneme, že ani Karpathy nikdy netvrdil, že by šlo o praxi vhodnou pro tvorbu kódu, který někde pojede v ostrém provozu. Přesuňme se ale do současnosti: je konec prosince 2025 a Karpathy v pochmurnějším tónu přiznává, že „nikdy se necítil tak pozadu jako programátor“ a že „profese je dramaticky redefinována“. Ne, není to obrat o 180 stupňů, spíš vystřízlivění z toho, co se stane, když se „vibe“ pohoda začne proměňovat v provozní model. Najednou už nejde jen o to, jestli vám LLM dopíše funkci. Sama AI se stává novou vrstvou abstrakce postavenou kolem agentů, promptů, kontextů, paměti, protokolů a integrací.
Je to ale jiná abstrakce než jakou přinesly programovací jazyky a nástroje minulosti. Je to svět, kde se vedle klasického softwarového inženýrství usídlily „stochastické, omylné a měnící se entity“ a vy, respektive vaši vývojáři si k nim mají postavit mentální model.
Karpathy to navíc popisuje způsobem, který by CIO s chutí promítnul na příští poradě (jedno zda s podřízenými či s kolegy z bordu): mocný „mimozemský“ nástroj koluje po firmách, bez manuálu: programátoři postupně zkouší kdy má smysl jej zapřáhnout a kdy jít raději klasicky „pěšky“, učí se jej držet na uzdě za pochodu, zatímco jeho opratě hýbou samotnou profesí vývojáře.
Do značné míry podobně – možná dokonce přesněji a výstižněji to o víkendu na svém blogu popsal Marian Kechlibar: „kombinace „seniorního programátora“ a „dostatečně dobrého modelu AI“ zvyšuje celkovou produktivitu práce ne o nějaká tři procenta, ale spíš tak o 100 procent“ zmiňuje a dodává, že jde zejména o situace komplexnějšího debuggování (kdy AI vytipuje možné příčiny z nichž některá to obvykle je a zkušený programátor dokáže poměrně rychle vytipovat, která je ta správná a chybu záhy dohledá a opraví), nebo o jednorázové práce s obskurním API či rutinu v programovacím jazyce, který vývojář dobře nezná, nebo jej roky neviděl).
📩 Odebírejte ZDARMA náš newsletter Inside Observer.
Ani tohle není překvapení, podobné postřehy měli programátoři už před třemi roky u GPT 3.5 – ani dnes, natož tehdy, nešlo o magii, ale o páku. Ta se možná za poslední tři roky zásadně prodloužila, ale stále platí, že čím větší (znalostí, zkušeností) síla pákou hýbe, tím lepší je výsledek (nemluvě o schopnosti rozpoznat špatně zvolený směr či chyby ve výstupu).
Co si z toho má vzít IT lídr, který kód nepíše, ale nese za něj odpovědnost? Že „vibe“ je skvělý sluha, ale mizerný proces, to bylo jasné od začátku. Už delší dobu je zřejmé, že se nám pod rukama mění náplň práce vývojářů směrem k orchestraci, revizi, testování, bezpečnosti a práci s kvalitní specifikací (ano, i ta je teď „vojem“) – otázkou je „pouze“ jak velká ona změna je (hodně), jakým tempem probíhá (pekelným) a jak je třeba změnit pravidla (governance), tedy pomyslný bod o nějž se páka AI opře.
Znamená to zásadní proměnu dvou nejožehavějších věcí v každém IT: lidí (rolí, popisů práce) a pravidel (governance). A pochopitelně nejen ve vývoji, ale v celém IT i napříč podnikem. Rok 2026 tak bude o personální strategii nejspíš víc než o nových verzích frameworků. Analytici mluví o tom, že nábor půjde u masových rolí „AI-first“, promění se požadavky kladené na recruitery s tím jak AI mění i jejich práci a snižuje se počet juniorních pozic napříč firmou a přicházejí nové koncepty hodnocení výkonu.
Zaujal Vás tento článek?
📩 Odebírejte ZDARMA náš newsletter Inside Observer.