Letošní rok měl přinejmenším ambice naplnit obavu, že na ty dva předchozí, „pandemické“, se všemi nesmyslnými nařízeními, omezeními a pravidly budeme jednou nahlížet jako na vcelku idylické období klidu a pohody (značnou roli v podobném posunu hraje pochopitelně i způsob, jímž naše paměť vytlačuje ze vzpomínek to méně příjemné). O razantním růstu cen energií i bezprecedentní inflaci bylo sice „rozhodnuto“ dávno před tím, než koncem února explodovaly na východě Evropy první granáty – nicméně to, na co bylo zaděláno slabomyslnou energetickou politikou celé střední Evropy (a našich západních sousedů zvláště), respektive na co si západní svět usilovně zadělával svou monetární politikou po předchozí dekádu (Česko vše „dohnalo“ rozhazováním peněz za čínské chřipky), tedy to vše válečný konflikt na Ukrajině zásadně posílil a urychlil.  

Že jsme bezprecedentní situaci kombinující gigantickou uprchlickou vlnu (v poměru k velikosti naší země nesrovnatelně větší než tu, která postihla západní Evropu před sedmi lety) i touhu a posléze technickou nutnost najít nové dodavatele klíčových energií prozatím vcelku dobře ustáli, za to vděčíme spíše obrovským ekonomickým rezervám a značné robustnosti západního hospodářství než nekonečné moudrosti a předvídavosti našich politických elit. Nic ale není zadarmo – ona robustnost byla, je a bude draze vykoupena nejen poměrně vysokou mírou zdanění (o regulacích nemluvě), ale vzhledem k dalším a dalším prostředkům, které další a další stabilizační opatření požírají tempem doposud nevídaným, také dalším znehodnocením úspor, snižováním reálného příjmu (v ČR meziročně klesl ve třetím kvartále 2022 podle OECD o bezmála 9 %) a dalšími dopady, které asi nejlépe popisuje sousloví „chudnutí střední třídy“. Česko má v současné době jednu z nejvyšších měr inflace v EU (a ne, korunou to není, neboť podobným znehodnocováním měny trpí sousední Slovensko), máme v přepočtu na kupní sílu nejdražší energie (přesto, nebo možná právě proto, že patříme v případě elektřiny k nejschopnějším producentům a nejvýznamnějším vývozcům). 

Ani to ale nestačí, a tak si na svá bedra kromě cizích válečných údělů, jež jsme (bezprostředně) nevyvolali, klademe úděly vlastní zelené ideologie, jež nás zatíží nesrovnatelně více a déle než dva roky pandemické a první rok válečný – přestože už dnes je téměř jasné, že vzhledem k chování zbytku světa bude jejich reálný přínos meritu environmentální věci v podstatě nulový a dopad na evropský průmysl i obyvatelstvo drastický. 

Co si v takové situaci do příštího roku přát? Snad aby se nám pomocí nejmodernějších digitálních technologií dařilo dělat život a práci skutečně lepší – například tím, že vytvoříme vhodnější pracovní podmínky, poskytneme kvalitnější nástroje, a reálně tak zvýšíme produktivitu zaměstnanců, potažmo podniků i celé ekonomiky. To by totiž mohla být cesta, jak oné (nižší) střední třídě, která je základem každé zdravé svobodné společnosti, pomoci v období krize životní úroveň alespoň stabilizovat.