Mark Raskino se v Gartneru zaměřuje na témata relevantní pro CIO a CEO, mezi jeho specializace patří ale také strategie pro oblast digitálního byznysu, řízení inovací a inovace v oblasti informací. V červenci v Praze hovořil o virtuálních talentech – inteligentních aplikacích, které bude možné v budoucnu najímat na určité úkoly namísto zaměstnanců. Po semináři jsme se proto ptali na ně i na související téma chytrých a autonomních strojů.
Mark RaskinoViceprezident & Gartner Fellow
Ve společnosti Gartner je již patnáctým rokem, v IT se pohybuje bezmála třicet let – v minulosti působil zejména v odvětví letecké přepravy, jako manažer v e-business divizi British Airways.
Na semináři v Praze jste mimo jiné zmínil téma „virtuálních talentů“, tedy strojů či aplikací, které by výhledově mohly nahrazovat některé z pracovníků ve znalostní sféře – společnosti by si je dokonce mohly najímat jako alternativu k „lidským“ zaměstnancům. Jde ještě o součást fenoménu digitálního byznysu, nebo jde o další, nový koncept?
V Gartneru chápeme digitální byznys a autonomní byznys jako dvě odlišné oblasti. Dalo by se říci, že jsme si poměrně jisti tím, co je podstatou digitálního byznysu a jak se bude v dohledné době vyvíjet. V případě autonomního byznysu si detaily jisti nejsme – víme, že půjde o další fázi a hlavním rozdílem bude posun centra všech aktivit.
O jaký posun půjde?
Dnes se vše točí kolem webu, cloudu a sociálních sítí – to je ve své podstatě e-byznys a digitální marketing. Vstupujeme také do éry internetu věcí, a to je asi ta nejzásadnější právě probíhající změna. Ve chvíli, kdy se nacházíte v okamžiku právě probíhající změny, dokážete do jisté míry odhadnout, co přijde v dalším kroku – onudalší velkou věc. Je to, asi jako když si vzpomenete na rok 1998, když byla e-commerce horkou novinkou a přicházející změnou, mohli jste narazit na první rané diskuze o fenoménech, jako jsou sociální sítě, přestože ještě neexistovaly. Dnes jsou onou novinkou věci adresovatelné jako součást technologického světa (IoT – pozn. red.). To je pro nás dnes střed budoucího světa digitálního byznysu.
Nepředvídá ale Gartner autonomní stroje či aplikace právě jako součást internetu věcí?
První autonomní věci či aplikace budou mít cosi na způsob inteligence, která jim umožní jednat jako agenti svých majitelů – s určitou mírou svobody dělat vlastní rozhodnutí podle předem nastavených parametrů. Skutečný nástup autonomních či chytrých strojů ale přijde až v následující vlně – pokud bychom dnes hledali jejich příklad, byl by asi nejblíže Watson. A s onou další vlnou by se mohlo zrodit i odvětví virtuálních talentů – to už je ale trochu spekulace.
Takže IoT patří spíše do éry či fáze digitalizace než autonomie?
Ano, ona i digitalizace má dvě odlišné části. Tou první byl digitální marketing – tedy fáze, kdy se digitalizoval pouze prodej výrobků a služeb, nikoliv ony samotné. Nyní jsme ve fázi, kdy se digitalizují výrobky samotné – auto, domácí elektronika, hodinky se stávají připojenými, a tím nabízejí řadu nových funkcí a především způsobů používání. Stále jde ale v převážné míře o pouhé připojování oněch věcí, nikoliv o jejich vybavování
skutečnou inteligencí.
Vraťme se ještě na chvíli ke konceptu virtuálních talentů. Co vše doposud bránilo, nebo dokonce ještě brání, jejich nástupu?
Už od 80. let probíhaly pokusy o vytvoření funkčních expertních systémů. A jejich realizace obvykle selhávala na dvou faktorech: nedostatku dat a nedostatečném výpočetním výkonu. Dnes můžete relativně snadno posbírat obrovské objemy dat, v éře před internetem ale bylo téměř nemožné vyškolit neurální síť, protože pro většinu oblastí jste neměli k dispozici dostatek dat. Data samozřejmě existovala – byla v relačních databázích roztroušena po celém světě, dnes nám internet umožňuje agregovat obrovské soubory informací z nejrůznějších zdrojů, máme výkon pro provoz sofistikovanějších neurálních sítí a rozumíme více i tomu, jak pracovat s jazykem – i prostřednictvím rozsáhlých analýz diskuzí na internetu. Díky tomu jsou systémy jako inteligentní poradní systémy realitou blízké budoucnosti – v dohledné době bude naprosto běžné získat základní právní rady, například ke konkrétnímu rozvodovému řízení, od stroje. Je také pravděpodobné, že většina lékařů bude pracovat se softwarovými poradci v rámci běžné praxe.
Ve své přednášce jste zmínil příklad virtuálního talentu „Melissa“ – agenta, který dokáže například vybrat vhodné lidské subjekty pro testování účinnosti reklamy. Znamená to, že se posouváme od konceptu počítačem „rozšířené inteligence“ znalostních pracovníků, jak ji před víc než půl stoletím definoval Douglas Engelbart, k umělé inteligenci, která nahradí znalostní pracovníky, zejména v rutinních činnostech?
Myslím, že se s rozšířenou inteligencí posouváme dále do oblasti nerutinní kognitivní práce a k plnému nahrazení dojde jen v některých oblastech. V řadě případů stále chybí dostatek dat pro stavbu autonomních strojů, nedokážeme také vyřešit otázku kreativity a inovace. Stroje ale mají mnohem lepší paměť, dokážou porovnávat, umožňují lépe se orientovat v komplexních datových sestavách, nabízet související informace. Strojové učení může být v některých oblastech efektivnější a účinnější – například lékař nemůže přečíst všechny materiály a zprávy napsané k určitému typu diagnózy. Stroj to zvládne, ale chybí mu intuice, a tak nedokáže udělat další krok – a přinést změnu. Nedávno jsem četl blogový příspěvek, který velmi správně upozorňoval na to, že ve skutečnosti už tak do jisté míry fungujeme všichni – myslíme si, jak jsme chytří, ale ve skutečnosti si informace jen googlujeme. Potvrdily to i průzkumy dělané, myslím, na MIT, které zjišťovaly, kolik si respondenti myslí, že vědí, a kolik toho skutečně vědí a do jaké míry závisí na vyhledávači. Vy nebo já v kombinaci s Googlem jsme více než množina prvků, každý z nás je díky vyhledávači a schopnosti s ním správně pracovat už dnes lepším znalostním pracovníkem. A přesto se oním strojem necítíme ohrožení.
Zmínil jste, že chytré stroje patrně nebudou v dohledné době schopny nahradit lidi v oblasti inovace a intuice. Kde nás naopak typicky nahradit mohou? A co to bude znamenat?
Určitě umění a věci, které souvisejí například se spoluprací, antropologickými a sociálními dovednostmi. Přemýšlejte o tom prostě prakticky, třeba na příkladu levných aerolinek, jako jsou EasyJet a RyanAir. Letecká doprava bývala drahá a jen omezeně dostupná, pro někoho ze severu Evropy s lehce nadprůměrným příjmem nebylo myslitelné, že by si na jihu pořídil letní byt a několikrát za rok by letěl tam a zpět. Dnes to, i díky automatizaci, kterou tyto společnosti rozvinuly, možné a dostupné je – a změnilo to životy běžných lidí. A je řada dalších oblastí ve znalostní sféře, o nichž lze říci, že jsou nedostatkové a drahé. V rozvinutých ekonomikách je málo cenově dostupných lékařů, právníků a dalších specialistů – a právě chytré stroje mohou tento rozdíl mezi nabídkou a poptávkou vyřešit.
Snazší přístup k právním službám ale může mít problematické či celkově negativní dopady, například ve větším počtu soudních sporů.
Možná, nicméně existuje spousta dalších, jednoznačně pozitivních příkladů – například stárnoucí populace, která bude mít rostoucí nároky na základní zdravotní péči a dohled.
Jaké různé obchodní příležitosti lze čekat v souvislosti s chytrými a autonomními stroji? Lze očekávat například velké obchodní příležitosti v oblasti sběru a přípravy dat pro využití stroji?
To bude velmi důležitá oblast. Stroje bude třeba „krmit“ znalostmi, například ve formě dokumentů. To, že lze vytvořit aplikaci – chytrý stroj, který dokáže radit nebo rozhodovat na základě určitých souborů dat, ještě neznamená, že si stroj dokáže ona data sám najít a správně uspořádat. Budou třeba odborníci na péči o znalostní data, často specializovaní například na signálová data, fotografie, výzkumné dokumenty nebo to vše dohromady. Budou vlastně cosi jako učitelé chytrých strojů.
Bude se tak částečně kompenzovat úbytek znalostních pracovních míst, který chytré a autonomní stroje nejspíš způsobí?
Máte patrně na mysli předpovědi McAfeeho a Brynjolfssona. To je velmi těžké odhadnout. Podívejte se, kolik pracovních míst bylo po celém světě vytvořeno kolem webu. Prakticky žádné z nich nikdo před dvaceti lety nepředpokládal. Koneckonců i oba autoři jsou již ve své poslední knize „Druhý věk strojů“ mnohem méně pesimističtí než ve starším „Závodu se stroji“. Myslím, že to není rovnice s nulovým součtem. Jak už jsem říkal, existuje spousta činností, o které bychom měli zájem, ale dnes není ekonomicky reálné se jim věnovat.
Které to jsou?
Dám vám příklad z fyzického světa, který mi vyprávěl Colin Angle, šéf Roomby. Říkal, jak za ním přišel student – začínající podnikatel a prohlásil: „Víte, Coline, opravdu rád bych se věnoval komerční robotice, ale vy jste ten trh už obsadil, vysavače už nemá smysl vymýšlet.“ A on mu na to naštvaně odpověděl: „Co je to za nesmysl, ve světě je tolik práce pro roboty, s Roombou jsme sotva začali. Podívejte se na okno tady v kanceláři, jak je špinavé. A proč má tolik kanceláří po celém světě špinavá okna? Protože to musejí dělat lidé, je to drahé a nedá se to dělat každý týden nebo měsíc. Proč nezkusíte navrhnout robota pro mytí oken kancelářských budov? Vydělal byste na tom jmění.“ A to je, myslím, podstata – není to jen nahrazení nějaké existující lidské práce. Je to možnost začít dělat věci, které jsme si doposud nemohli dovolit nebo vůbec dělat nešly.
Takže ve finále pracovní místa neubudou?
Víte, to je ten problém s ekonomy. Dokáží velmi dobře spočítat, jak nějaká technologie nebo vynález eliminuje současná pracovní místa v ekonomice. Ale neumějí předpovědět, jaká nová místa díky dalším navazujícím změnám vzniknou. Kdyby to věděli, budou podnikatelé, a ne ekonomové. Skvělý příklad je opět počátek 90. let – představte si, že děláte předpověď vývoje pracovního trhu pro následujících 15–20 let. Je rok 1993, mírná recese, nedávno proběhla válka v Zálivu a vy ve svém modelu nejspíš nemáte ani jedno pracovní místo související s webem.