Kdysi si každý ředitel myslel, že firmu spasí, když nakoupí hromady PC. Pak zase, že když pořídí informační systém. Ale ty časy jsou pryč. Teď ten ředitel chce řešení a výsledky. A CIO je ten, kdo má ta řešení, a hlavně ty výsledky, dodat. Z toho je vidět, kdo je vlastně moderní CIO: je to prostě manažer, říká Miroslav Hübner, předseda sdružení CACIO a šéf informatiky ve společnosti Pražská energetika.
Miroslav Hübner
Jaké jsou podle Vás nejdůležitější trendy v postavení IT a šéfů informatiky – tedy CIOs – ve firmách?
Neustále se rozšiřuje okruh oborů, kde podniky bez informatiky nemohou plnit svou základní funkci. Abych nechodil pro příklady daleko: taková Pražská energetika mohla před patnácti roky fungovat i offline, když to řeknu zjednodušeně, ale teď ne. Teď by masivní výpadek systémů firmu kompletně paralyzoval. Ještě dramatičtější závislost na IT můžeme pozorovat v bankovnictví, a absolutně závislí jsou třeba mobilní operátoři.
A protože informatika má za hlavní úkol podporovat procesy, rostoucí závislost firem na IT znamená, že IT prostě musí fungovat. A CIO za to ručí. Ale elementární podpora procesů není zdaleka všechno, co firmy od informatiky očekávají. Roste okruh firem, které od IT očekávají zajištění nějaké konkurenční výhody. A od CIO očekávají, že k dosažení té konkurenční výhody přispěje. Vím, že to je jen obecný závěr, ale konkrétní projevy jsou případ od případu různé.
Obecně se opravdu dá říci jen tolik, že role CIO ve firmách roste. A nejen ve firmách: svého CIO má dokonce i americká vláda.
Položím provokativní otázku: Nestane se naopak, že funkce CIO ztratí na významu, protože IT aspekt bude přítomen všude, napříč organizací – takže každý bude muset být tak trochu informatik?
Dám Vám provokativní odpověď: To jako když je v každé dílčí činnosti organizace finanční aspekt, tak že by ztratila smysl funkce finančního ředitele? Něco ve smyslu že banda skvělých fotbalistů nepotřebuje trenéra? No, když rozdělíme roli trenéra, jak ji vnímáme v Česku, na tři role, jak je běžné ve světě, tak toho krystalického trenéra opravdu tolik nepotřebují. Kopnout do balonu už umějí, a na fyzičku by si také mohli dbát sami – teoreticky.
Ale kouče samozřejmě potřebují – už jen proto, že ve sportu, stejně jako v byznysu, platí zásada Lepší jeden blbej než deset chytrejch. Chci tím říci, že je potřeba dát jeden směr, stanovit jednu taktiku, a té se všichni musí držet. Když se tohle nepodaří zařídit, i hvězdami nabité týmy čeká propadák. Sport i byznys jsou plné příkladů – to, že v byznysu nejsou tolik vidět, ještě neznamená, že nejsou vůbec.
Abych uzavřel tu paralelu se sportem: kromě kouče potřebují i hvězdné týmy manažera. Přesněji: bez manažera by z nich nebyly hvězdné týmy.
Rozhovor pokračuje. Chcete se dozvědět více? Přihlaste se nebo nás kontaktujte.